Absolvoval jsem svůj první transatlantický let, není to zkušenost kterou bych vyhledával, ale přežít se to dalo. Let trval asi 11 hodin, kdy jsem docela trpěl, protože jsem měl málo místa na nohy (kde jsem měl ještě i foťák), takže jsem se snažil často procházet po letadle, což nikomu nevadilo, ale při turbulencích měl stevardky okamžitě posílali se připoutat.
Po přítelu jsem absolvoval obávaný imigrační rozhovor – poté, co jsem slyšel různé strašidelné historky, docela jsem se ho bál. Díkybohu je to (asi pro EU) opravdu formalita, v podstatě jde o budky, kterýma fronta lidí rychle prochází. Já jsem strávil na imigračním asi minutu, kdy se mě úředník zeptal jak dlouho v USA budu, dal jsem otisky a dozvěděl jsem se „Welcome to United States“. Pak jsme si došli pro zavazadla a vyšli jsme v USA – určitě to bylo rychlejší, než když jsem naposledy vycházel z ruzyňského letiště.
Přímo z letiště nás odvezl zdarma autobus do autopůjčovny, kde jsme měli rezervované auto v Economy třídě. Docela nás překvapilo, jak autopůjčovna funguje – všechny auta byly rozdělené podle třídy, ale všechny odemčené (s klíčkama v zapalování) a vyberte si sami. Protože společnost, u které jsme auto půjčilli (Alamo), ani Economy třídu nemá, dostali jsme zdarma auto z vyšší Compact třídy. Hodně jsem se bál, jaký vrak dostaneme, ale dostali jsme úplně nový, naleštěný Chevrolet Cruze (větší sedan), s handsfree, palubním počítačem a koženými sedačkami. Při odjezdu z areálu si auto pouze spárují s vaší rezervací a můžete vyrazit.
Řízení auta v Americe mi přijde mnohem jednodušší, na každé silnici je řečeno kolik tam můžete jet (jenom velmi často je značka až třeba míli po najetí na ni), semafory jsou až za křižovatkou (to mi přijde super, protože na semafor vidíte vždy, není problém obrovská dodávka vedle vás, přes kterou nevidíte). Hlavním mottem amerických silnic je plynulost – i když třeba byla zácpa, jeli jsme aspoň 30MPH. Celkově jsou všechny silnice naddimenzované a i ty nejhorší vesnické cestičky, kterýma jsme zatím jeli, kvalitou strčily naši D1 do kapsy.
Jednou věcí vás USA může hodně překvapit – všichni se na vás usmívají a ptají se vás, jak se máte, odkud jste apod., i když třeba jenom sedí vedle vás v restauraci. Já jsem hodně ukecaný, mě to problém nedělá, ale uzavřenějším lidem to může být ze začátku nepříjemné. Navíc je tu mnohem kladený důraz na důvěru – třeba v restauraci svěříte svoji kreditní kartu, obsluha si ji odnese dozadu a pak vám ji vrátí, nebo třeba diktujete číslo karty po telefonu – děje se přesně to, co je pro banky vrchol hazardu.
Zajímavý je určitě způsob placení kreditkou – pro Evropany je důležité všude říkat, že i vaše debetní karta (s nápisem Debit) je kreditní. Oproti Evropě se vůbec nepoužívají čipy ale magnetický proužek, kdy obsluha kontroluje často podpis na účtence oproti podpisu na kartě a občanku, jestli karta je vydána na stejnou osobu. Někde tyto kontroly jenom odkliknou, někde to poctivě dodržují. Často také bývá minimální nákup kartou omezený na více než $10.
Co mi přijde jako úplně jiný svět je jídlo – všechno jídlo tu má výraznějí chuť (i ovoce, takhle dobrý pomeranč a grepfruit jsem nikdy neměl), ale celkově mi připadá, že jídlo tu má menší výživovou hodnotu – např. jsem snědl obrovský kus pizzy, ale za chvíli už jsem měl zase hlad. Včera v noci jsem měl obrovský steak a ráno jsem měl hlad. Výjimkou jsou fastfoody – hamburgery z fastfoodů mi přišly úplně stejné jako v Evropě (velikostí i chutí), jenom hranolky tu dělají úplně jiné a mnohem víc je solí.
Foursquare není mrtvý
Často mi kamarádi říkají, jak Foursquare po oddělení na Swarm pro ně skončil. Díky Foursquare jsme zatím vždycky vybrali super restauraci, např. jsem měl v L.A. jednu z nejlepších pizz ve stánku, kam bych v životě nevlezl. Doporučuji opravdu Foursquare používat. Příště napíšu něco o ubytování, Los Angeles a Las Vegas a snad sem už hodím i nějaké fotky.